Čínské šachy (象棋), známé také jako xiangqi, jsou klasická strategická hra s hlubokými historickými kořeny a výjimečným postavením v kultuře východní Asie. Spolu s go jsou považovány za jeden z nejvýznamnějších intelektuálních symbolů čínské civilizace.
Na rozdíl od západních šachů se čínské šachy vyvíjely podle vlastních pravidel a logiky, které odrážejí jedinečný pohled na strategii a prostor. Tato hra vyžaduje nejen přesné výpočty a logické uvažování, ale také jemnou intuici – vlastnost vysoce ceněnou ve východní filozofii.
Dnes jsou čínské šachy oblíbené nejen v Číně, ale také ve Vietnamu, kde jsou známé jako cờ tướng a mají status národní hry. V zemi existuje rozvinutý turnajový systém, který zahrnuje profesionální soutěže i rozsáhlé amatérské ligy.
Mezi čínskou diasporou po celém světě si čínské šachy zachovávají význam kulturního symbolu, který spojuje generace a slouží nejen jako zábava, ale i jako forma intelektuálního a historického dědictví.
Historie hry
Všechny šachové hry vznikly z chaturangy (चतुरङ्ग) – indické hry z 5.–6. století našeho letopočtu. Na Západě se z ní vyvinuly klasické šachy, v Koreji janggi (장기, 將棋), v Japonsku šógi (将棋) a v Číně xiangqi. Všechny tyto hry se hrají na obdélníkových deskách s poli a používají figurky různé hodnoty. Podle jiné teorie vznikly čínské šachy nezávisle na Indii – ve starověké Číně přibližně před 2000 lety. Nepřímé důkazy o tom přinášejí dokumenty z období dynastie Chan, ale konkrétní důkazy chybí.
Zajímavé je, že slovo „xiangqi“ znamená „šachy se slonem“, což se odráží v symbolice figurek i v názvu samotné hry. Je také známo, že ve starověku existovalo několik místních variant xiangqi s různými pravidly, než se v 10. století ustálila dnešní pravidla.
Jisté je, že už v 8. století se xiangqi v Číně hrály, a to s trojrozměrnými figurkami – na rozdíl od plochých žetonů používaných v šógi. Sada figur zahrnovala krále, slona, vůz a vojáky (pěšce) – stejně jako v indické chaturanze. Taková přesná podobnost stěží může být náhodná, a i kdyby čínské šachy nevznikly přímo z chaturangy, jejich vliv byl zřejmý.
Klíčovým rozdílem mezi čínskými šachy a jinými šachovými hrami je přítomnost „řeky“, která rozděluje hrací pole napůl. Některé figurky, například sloni, ji nemohou překročit, což hře dodává strategickou hloubku. Dalším jedinečným prvkem je „palác“, který omezuje pohyb generála a strážců a nevyskytuje se v žádné jiné variantě šachu.
Popularita čínských šachů v 8.–10. století v Číně byla nepopiratelná – hráli je jak šlechtici, tak venkované. Rozdíl byl pouze v nákladech a složitosti výroby hracích desek a figurek. Významným historickým příkladem je partie z 10. století, v níž tulák Chen Tuan (陳摶) porazil čínského císaře. Dlouhou dobu byly čínské šachy výhradně čínským dědictvím, jejich rozšíření na Západ začalo až počátkem 20. století.
V literatuře a výtvarném umění té doby se vyskytují zmínky o čínských šachách, což potvrzuje jejich kulturní význam. Ve starověké Číně byla hra považována také za prostředek rozvoje strategického myšlení a doporučovala se budoucím úředníkům a vojenským velitelům.
Evropané se o čínských šachách poprvé dozvěděli díky kresbě Françoise Bouchera „Hra čínských šachů“, která byla vydaná jako rytina v Paříži mezi lety 1741 a 1763. Ačkoli byla hra na Západě známa, začalo se v ní aktivně hrát až ve 30. letech 20. století. Impulsem pro její celosvětové rozšíření se stal významný turnaj v roce 1930 v Hongkongu mezi jižní a východní Čínou, který měl 16 kol a skončil remízou.
Od té doby bylo v Číně založeno desítky regionálních lig a vzdělávacích institucí, kde se děti učí hrát xiangqi od raného věku. Významnou roli v rozvoji hry sehrály televizní přenosy partií a komentáře mistrů, které se začaly pravidelně objevovat v čínských médiích v druhé polovině 20. století.
Vznik Čínské lidové republiky v roce 1949 urychlil popularizaci čínských šachů a v zemi se začaly pořádat každoroční turnaje, které sledovaly miliony diváků v Číně i v zahraničí. V roce 1956 byla hra oficiálně uznána jako sportovní disciplína v Číně.
Od 80. let 20. století se pořádají mezinárodní turnaje, včetně mistrovství světa, kterých se účastní hráči z Evropy, USA, Singapuru, Vietnamu a dalších zemí. Světová federace čínských šachů (WXF, 世界象棋联合会) byla založena v roce 1993 a od té doby koordinuje hlavní soutěže po celém světě.
Zajímavosti
Go a čínské šachy jsou nejznámější čínské deskové hry mimo území Číny. O této hře lze uvést několik zajímavostí:
- Čínské šachy byly oficiálně zařazeny do programu Světových her mysli v letech 2008 a 2012.
- V 70. letech 20. století se SSSR pokusil o popularizaci xiangqi: v prodeji se objevily teoretické příručky a herní sady pod názvem „Cho Hong Ki“. Kulturní rozdíly a jazyková bariéra ale bránily širšímu rozšíření.
- Za nejlepšího hráče 20. století je považován Číňan Xie Xiaxun (谢侠逊), který napsal první knihu o této hře v angličtině a stal se místopředsedou Čínské asociace čínských šachů (中国象棋协会).
- Nejúspěšnějším hráčem 21. století je zatím Číňan Lü Qin (吕钦), pětinásobný mistr Číny v této disciplíně.
- Na některých čínských školách je hra zařazena do mimoškolních aktivit jako prostředek rozvoje logického a prostorového myšlení.
- Některé partie čínských šachů zveřejněné na populárních asijských videoplatformách mají miliony zhlédnutí, zejména pokud je komentují známí velmistři.
- V čínských muzeích lze spatřit starodávné herní desky a figurky vyrobené z nefritu, slonoviny a vzácného dřeva.
Čínské šachy nejsou jen variantou šachů, ale jedinečným kulturním fenoménem, který v sobě spojuje tisíciletou historii, filozofii a strategické myšlení Východu. Pravidla, deska a figurky odrážejí čínské vnímání světa a rozmanitost taktických přístupů činí hru přitažlivou pro začátečníky i profesionály. Dnes čínské šachy překračují kulturní hranice a stávají se součástí světového intelektuálního dědictví po boku klasických šachů a hry go.
Pokud si chcete rozvíjet logické myšlení, naučit se předvídat tahy a zároveň se dotknout starodávné tradice — zkuste si zahrát čínské šachy. I jediná partie vás může překvapit svou hloubkou a nepředvídatelností.